Skladba, která se v průběhu let a dekád stala symbolem mládí, svobody a rebelie, se zrodila ve snu.
Bylo to to 7. května 1965.
Po předešlé divoké noci se v jednom zapadlém motelu na Floridě brzy ráno probudil kytarista Rolling Stones Keith Richards. Instinktivně zmáčkl nahrávání na svém magneťáku a na kytaru zabrnkal pár akordů, zamumlal I can’t get no satisfaction – a následně opět tvrdě usnul.
Tak se zrodila jedna z neslavnějších písní hudební historie.
Prazáklad celého nápadu i nálady písničky se odvíjí od událostí předešlé noci na americkém turné. Na floridském koncertě Stounů se po čtyřech písních strhla potyčka mezi divokými fanoušky a policisty.
Při výtržnostech musela kapela svou show předčasně ukončit a Keith Richards si z celého zážitku odnesl na hotel náhodný slogan „I can’t get no satisfaction“.
Na oné ranní nahrávce zní slavný riff ještě ve velmi ospalé podobě. Když se později během dne Richards pochlubil zbytku kapely novým nápadem, odbyl ho Mick Jagger tím, že to vůbec nezní jako rock and roll, ale spíš jako nějaké unavené country, a že je to spíš nějaký vtip než drzá rocková píseň.
Richards totiž nahrál své tři akordy na akustické kytaře.
Richards se ale nechtěl svého nového nápadu vzdát. Věděl, že jeho nástroji chybí jen správné rockové řinčení. Přesně toho pak docílil zkreslením zvuku, které se ukrývalo v krabičce efektů fuzztone box od firmy Gibson. To byl kytarový efekt, který se do té doby mezi kytaristy vůbec neujal. Dnes ale patří do učebnic historie hudby právě tím, že definoval zvuk rock and rollu v šedesátých letech.
Nahrávání songu pak nabralo rychlý spád. Rolling Stones po třech dnech natočili první verzi písně v Chicagu, následovala premiéra v televizi a o další dva dny později nahráli píseň ještě jednou a lépe ve věhlasném studiu RCA v Hollywoodu. Nesmrtelný hit tam kapela nahrála za 18 hodin.
O měsíc později vychází v USA píseň Satisfaction jako singl, ze kterého se okamžitě stává hit a katapultuje Rolling Stones vůbec poprvé na první místo hitparády.
Ve Velké Británii se píseň taky hrála. Ovšem neoficiálně. Mladí britové ji znali jen z doslechu pirátských rádiostanic, které kroužily na lodích kolem britských břehů. Oficiálním médiím totiž vadilo silné sexuální vyznění písně. Ano, Mick Jagger do textu propašoval i svou sexuální frustraci z dlouhého turné. A právě tyto pasáže musely být například při televizních show nahrazeny jiným rýmem.
Důležitější odkaz ale Jagger zanechal v narážkách na tehdejší všudypřítomnou komercionalizaci. V textu se svérázně vysmívá reklamním sloganům té doby – například naráží na doporučení, jak bílé by měly být jeho košile a jaké cigarety by měl kouřit.
Text písně není postaven na vyprávění konkrétního příběhu. Mick Jagger v Satisfaction frázuje jednoduché poznámky a výkřiky kritizující tehdejší společnost.
Rolling Stones ale běsnění kritiky, médií i rozhořčených rodičů přežili a nestárnoucí píseň hrají na svých koncertech i po více než padesáti letech. Song, který jeho autor Keith Richards nikdy nezahrál 2x stejně, většinou kapela zařazuje jako poslední přídavek svých velkolepých show. A i na večírcích funguje tahle rocková pecka dodnes parádně.
Článek vyšel na talk.youradio.cz
